Jeden z hlasů proti násilí

Mikuláš Vymětal
Číslo 5/2023

Na shromáždění za přijetí Istanbulské úmluvy Hlas proti násilí 24. 5. promluvil i farář pro menšiny: Genderově podmíněné násilí najdeme i v Bibli – děje se proto, že tu ženy mají pozici s mnohem nižšími právy. Připomenu krutý příběh o dceři krále Davida Támar. Její nevlastní bratr Amnón ji znásilnil – a poté vyhnal. Támar si posypala hlavu prachem, roztrhla suknici, kterou měla na sobě, zakryla si obličej a odcházela s úpěnlivým nářkem. Příběh končí smrtí Amnóna, jehož z pomsty zabil další sourozenec Abšalóm, a nakonec násilnou smrtí Abšalóma. Zestárlý David jen oplakává své děti a nedokáže zjednat pořádek. Příběh zachycuje mnoho genderově podmíněného násilí – a též ukazuje: Nejsou-li dány zákonné hranice, všechno končí mnohem hůře. Je ovšem napsán tak, že člověk cítí soucit s ubohou Támar, která nemůže změnit svůj osud, protože je žena. Zřejmě v onom momentu, v soucitu s obětí, je v tomto příběhu Bůh. Podobné příběhy se leckde ve světě odehrávají dodnes – nekontrolovaná dominance mužů nad ženami, vraždy ze cti a krevní msty. Istanbulská úmluva, usilující o to, aby stát chránil ty slabší, je tedy potřeba. Otázka Istanbulské úmluvy je podle mě otázkou společensky dané moci jedněch nad druhými – a její možné kontroly a omezení. Zdá se, že v církvích jsme se zatím o tomto tématu nenaučili dost přemýšlet. Prvním krokem je soucit s oběťmi, začínající tím, že jim dáme slovo, jako ho v Bibli dostává nešťastná Támar.

Zmíním ještě dva krátké citáty z Bible: „Slovo Hospodinovo bylo vzácné.“ Snad tato slova označovala a označují společenskou letargii. Může se situace zlepšit tím, že alespoň část společnosti bude aktivní a ukáže ostatním cestu?

„Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví.“ V církvích jsou i docela moderní lidé. Takovým křesťanem byl Tomáš Garrigue Masaryk, který velmi prosazoval rovná práva pro ženy. Ve společnosti, kde jedna část neutlačuje druhou, se všem daří lépe. To Masaryk pochopil od své unitářské ženy Charloty. Přemýšlím, jak je to možné, že často se i vysocí představitelé církví vyjadřují ve věci práv menšin velice nevzdělaně, extrémně podezíravě, jako by Istanbulská úmluva měla sloužit k rozvratu společnosti (dá se snadno dohledat, že k tomu neslouží). Anebo mlčí, aby si to u nikoho nezkazili? To je zřejmě křivé svědectví proti bližním.

Přeji církvím odvahu a Ducha svatého, aby se dokázaly kompetentně vyjádřit i k moderním tématům, jako jsou práva menšin, jejich ochrana i Istanbulská úmluva.