Istanbulskou úmluvu doprovází silná dezinformační kampaň, která má vyvolávat strach, říká ředitelka České ženské lobby.

Marie Škardová

Úmluva proti násilí na ženách známá spíše pod názvem Istanbulská byla 14. března 2012 ratifikována Tureckem, ke kterému se v následujících letech připojilo dalších 35 států. Česká republika ji jako jedna z posledních evropských zemí podepsala v květnu 2016. Dodnes však nebyla ratifikována. „Já bych řekla, že je to politická nevůle. Jde o téma ženských práv a já vím, že mnohdy muže tato problematika moc netrápí. Vzhledem k tomu, že v rozhodovacích pozicích jsou zejména muži, tak to není považováno za prioritu. Také je kolem Úmluvy silná dezinformační kampaň, která má jako jediný cíl vyvolávat strach,“ říká Hana Stelzerová, ředitelka České ženské lobby, sítě organizací hájících práva žen v České republice. Proč se Istanbulská úmluva stala v České republice strašákem? Jaké dezinformace se o ní šíří? A co je její skutečnou podstatou? Přečtěte si v rozhovoru.

Co je to Istanbulská úmluva a čeho se týká?

Úmluva proti násilí na ženách respektive celým názvem Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí je mezinárodní lidskoprávní úmluva, která vznikla ve spolupráci všech států v Radě Evropy v roce 2011, a první státy k ní začaly přistupovat v roce 2014. Jde o jakýsi návod, jakým způsobem zlepšit situaci týkající se genderově podmíněného násilí ve společnosti - jak lépe pomáhat obětem násilí, jakým způsobem zlepšit osvětu týkající se domácího a sexuálního násilí, a jak takovému násilí předcházet.

Co je to genderově podmíněné násilí?

Je to násilí páchané z pozice moci. Není důležité, kdo je oběť a kdo násilník, podstatná je ta pozice moci. Oběť se nachází v nějaké strukturální závislosti či nevýhodě vůči pachateli a zneužití moci vede k násilí. Tato pozice je pro oběť horší proto, že je nějakým způsobem podmíněna systémově. Z toho důvodu se jí ze vztahu a násilí špatně odchází. A tady do toho vstupuje otázka genderu. Jsou to muži, kteří páchají násilí na ženách. Případů, kdy obětí je žena a násilníkem muž, je většina, více než 80 %. Může to být ovšem i jinak, může jít o generační násilí na seniorech, kdy se například pozice síly v rodině mění tím, že se z původně dominantního člena rodiny stává senior a pak je na něm páchané domácí násilí. Nebezpečné na tom je především to, že si to ta jedna strana, násilník, může dovolit. Může si dovolit řešit konflikty násilím. 

Někteří kritici tvrdí, že Úmluva upřednostňuje ženy, a zavádí tak genderovou nerovnost. 

To není pravda. Ona pouze pojmenovává ten problém a faktem je, že v tuto chvíli jsou opravdu nejčastějšími oběťmi ženy a nejčastějšími pachateli muži. Pojmenovává problém, který ve společnosti už existuje, není to tak, že by nějaký problém vytvářela, naopak se ho snaží řešit. Takto ten problém vypadá. Po dlouhá staletí se o něm nemluvilo a byl podporován nerovným postavením žen. V souvislosti s tím, že dlouho měly omezená práva, existovala norma, že je možné ženu bít. Úmluva tuto vžitou špatnou praxi pojmenovává a to si myslím, že některým lidem vadí a hledají způsoby, jak Úmluvu poškodit.

Úmluva se tedy nevěnuje pouze násilí na ženách?

Věnuje se násilí na komkoliv. Úmluva říká, že diskriminace a násilí nejsou akceptovatelné v žádném z řady důvodů, které vyjmenovává. Jsou to například gender, věk, zdravotní stav a další. I kdyby vznikla nějaká nová okolnost, kvůli které by bylo na někom pácháno násilí, tak podle Úmluvy to není akceptovatelné.

Může tedy podle vás Úmluva vyvolat nerovnost mezi muži a ženami nebo například pozitivní diskriminaci? 

Když se narovnávají nerovnosti ve společnosti, tak to může vyvolávat strach z nerovnováhy a možná i na chvíli nějakou dysbalanci vyvolávat. Ale ve státech, které ji ratifikovaly a kde ji společnost začala brát vážně, se ukazuje, že tam se oběti přestaly bát nahlašovat domácí násilí. Takže v tu chvíli se ve statistikách může najednou projevit zvýšený počet domácího násilí nahlášeného na policii, protože oběti začínají získávat důvěru v systém. Tímto způsobem to může na chvíli hnout se statistikami, ale to je vlastně pozitivní, že to lidé chtějí řešit. 

Zřejmě nejčastějším tvrzením ze strany odpůrců je, že Úmluva zavádí tzv. genderismus, nová pohlaví, případně, že bude někdo učit děti ve školách nevhodné věci.

To je velmi nebezpečné, že ti, kteří jsou proti ratifikaci, vytvářejí takové iracionální obavy a strach. Protože Úmluva je proti domácímu násilí, což je pozitivní, tak je otázka, jak to udělat, jak ji poškodit. Z mého pohledu si tedy museli vytvořit jakéhosi strašáka. Úmluva v jednom momentě, v závorce jedné věty, říká, že diskriminovat není možné nikoho z žádného důvodu ani pro jeho genderovou identitu. Takže vzali tohle jedno sousloví a vzniklo z toho tvrzení, že Úmluva něco zavádí. Ne, ona nic nezavádí, ona pouze popisuje, že mezi námi žijí lidé, kteří se identifikují jinak, mají jinou genderovou identitu, ale ani z tohoto důvodu je nemůžeme diskriminovat.

Může být problém i v nepochopení pojmu „gender”?

A je to důležité? Důležitý je přece účel Úmluvy a ne to, zda všichni chápeme pojem gender. Možná existuje spousta technických nebo společenských pojmů, kterým nemůže rozumět každý, ale jestliže tu máme nástroj, který může pomoci, tak to není důvod proč jej nevyužít.

Úmluva se věnuje prevenci násilí a některá doporučení se týkají vzdělávání. Můžete uvést konkrétní příklady prevence ve školách?

Způsob, jakým bude Úmluva a její podstata naplňována, je ponechán na rozhodnutí samotných států, nikdo jim to konkrétně neurčuje. Sama za sebe, z pozice rodiče, bych řekla, že ve školách obecně chybí diskuze o vztazích jako takových a o násilí ve vztazích. Tím bychom mohli začít, aby naše děti vyrůstaly v prostředí, kde se dozvědí, jakým způsobem mít respekt sám k sobě, k vlastnímu tělu, co to znamená nerespekt, jak si vymezit hranice vůči tomu, co už mi není příjemné a co by si druhý ke mně neměl dovolit. Ve školách podle mě tato výchova k respektu, k respektování odlišných názorů, odlišných kultur chybí. To je jeden z preventivních kroků, které Úmluva zmiňuje. 

Dalším častým argumentem je, že všechny potřebné zákony již máme. K čemu tedy Úmluvu potřebujeme?

Úmluva má již dnes pozitivní dopad na naši legislativu, protože Česká republika se rozhodla, že než ji ratifikuje, tak dá zákony do pořádku. Ale společnost se vyvíjí a vždy bude potřeba nové legislativy. Úmluva neříká, které zákony máme konkrétně měnit, ale dává jakýsi rámec společenskému diskurzu. Aktuálně je u nás například potřebná změna definice znásilnění. Když říkáme, že legislativu máme v pořádku a Úmluvu nepotřebujeme, tak je to, jako bychom si přečetli nějaký návod a zahodili ho do koše, ale neřídili se jím. My naopak potřebujeme v budoucnosti stále na legislativě pracovat.

Kritici také tvrdí, že Úmluva dá neziskovým organizacím nepřiměřené kompetence. Ovlivní Úmluva fungování neziskových organizací? Jakou roli v problematice neziskovky hrají?

Žijeme v právním státě, takže všichni se musíme řídit platnými zákony. Nevládní neziskové organizace jsou tu proto, aby pomáhaly nejohroženějším skupinám lidí, a v tomto případě jsou to oběti násilí. Úmluva říká, že nám chybí potřebné služby. Především bychom měli standardizovat pomoc obětem. Řeč je například o azylových domech. V tuto chvíli máme pro oběti a ohrožené děti k dispozici 90 lůžek ve dvou městech a potřebovali bychom jich tisíc. Pro stát je nejlevnější a nejefektivnější variantou, když takové služby poskytují neziskové organizace. A na to Úmluva myslí. Říká, že by službu měl poskytovat nezávislý subjekt, který ji poskytne dobře. Opět jde o doporučení, jak zajistit dostupnou pomoc, a to jak pro oběti násilí, tak i pro násilníky, kteří pomocí terapií mohou vyjít ze začarovaného kruhu násilí, protože často i oni jsou prvotně oběťmi. 

Na plnění Istanbulské úmluvy v případě jejího přijetí dohlížejí dva orgány. Patnáctičlenná skupina expertů proti násilí vůči ženám a domácímu násilí (GREVIO) a Výbor smluvních států. Jaká bude konkrétní činnost těchto orgánů? 

Jde o nezávislé expertní skupiny zodpovědné za monitoring naplňování Úmluvy. To je u mezinárodních úmluv běžný proces. Nezávislý orgán sleduje, zda dochází k naplňování, nebo naopak při něm nedochází k porušování lidských práv. Stát vydává o svém postupu reporty a GREVIO na jejich základě doporučuje další postup.

Jaké formy pomoci obětem by Úmluva měla přinést či podpořit?

Úmluva stojí na čtyřech pilířích a to je zaprvé prevence násilí, abychom násilí předcházeli, abychom o něm dokázali mluvit, abychom se už v rámci preventivních diskuzí na školách bavili o tomto společenském fenoménu. Druhým pilířem je pomoc obětem a jejich dětem, protože se ukazuje, že u mnoha případů domácího násilí jsou přítomny děti. Třetí pilíř se věnuje potrestání pachatelů, protože v současné době jsou tresty za domácí i sexuální násilí neadekvátně nízké. A posledním je provázaná spolupráce. Když oběť domácího násilí mluví s policií, tak by u toho měl být přítomný psycholog, tým policistů by měl být genderově vyvážený apod. 

Výzkumy ukazují, že každá třetí žena a každý devátý muž v České republice má zkušenost s nějakým druhem násilí nebo obtěžování. To stát stojí spoustu peněz. Jenom zdravotnictví vydá každý rok v souvislosti s násilím 4,8 miliardy korun. Myslím si, že se situace mírně lepší, společnost zejména po období pandemie začala reflektovat, že opravdu máme s domácím násilím problém, protože ve chvíli, kdy byly rodiny izolované doma, tak se tyto problémy stupňovaly a díky výzkumu zviditelnily. Takže to jako společnost řešit chceme a otázka je, zda jsme na to připraveni. Protože v případě nahlášení domácího či sexuálního násilí u nás stále dochází k sekundární viktimizaci oběti. Je samo o sobě velmi těžké se někomu svěřit a ve chvíli, kdy se člověku nedostane adekvátní respekt a pomoc, tak se prohlubuje trauma. V Praze a Brně již máme interdisciplinární týmy, ale bylo by potřeba, aby takto vyškolená byla policie všude. A opět to souvisí i s předsudky konkrétních lidí. Když například oběť domácího násilí žije na vesnici, tak se mnohdy bojí zavolat policii, protože jsou to pravděpodobně známí, případně známí násilníka, a už tam vyvstává otázka, jestli s tou situací chce nebo dokonce může něco dělat. Stejně tak když nejsou k dispozici bezpečné azylové domy nebo pokud nedokáží nabídnout účinnou pomoc, tak se oběť vrací do domácnosti k násilníkovi, protože jí nic jiného nezbývá. Ve státech, které Úmluvu již ratifikovaly, začali zavádět účinný systém a my o něm víme a mluvíme, ale prozatím není příliš funkční.

Úmluva se také zabývá mezinárodní spoluprací. Co v tomto ohledu přináší?

Já věřím, že spolupráce dnes již probíhá, že žádný obor není izolovaný. Přijetí Úmluvy znamená, že se zařadíme po bok většiny evropských států a budeme s nimi spolupracovat na této problematice úžeji. Jde také o situace, kdy oběť násilí je s pachatelem v cizí zemi a jejich pobyt je závislý na násilníkovi. Toto Úmluva pojmenovává a říká, že když je oběť v cizí zemi, tak i tam by měla získat ochranu a pomoc.

Proč ještě Úmluva nebyla u nás ratifikována?

Já bych řekla, že je to politická nevůle. Jde o téma ženských práv a já pracuji v České ženské lobby, takže se snažím prosazovat a hájit práva žen v České republice a vím, že mnohdy muže tato problematika moc netrápí. Vzhledem k tomu, že v rozhodovacích pozicích jsou zejména muži, tak to není považováno za prioritu. Také je kolem Úmluvy silná dezinformační kampaň, která má jako jediný cíl vyvolávat strach. Ukazuje se, že to souvisí i s dezinformační scénou spojenou s Ruskem, která se ráda chopí čehokoliv, co štěpí společnost. Do roku 2017 s Úmluvou nebyl žádný problém i státy střední Evropy jako třeba Polsko ji ratifikovaly, a pak se najednou začala zpochybňovat její podstata a potřebnost. 

V jaké fázi přijímání Úmluvy jsme nyní?

Já doufám, že konečně dojde na jednání Poslanecké sněmovny a že otevřeme diskuzi o její ratifikaci. V tuto chvíli míří do vlády, pak Poslanecké sněmovny, do senátu a k prezidentovi, který se již nyní vyjádřil, že nechápe, proč jsme ještě neratifikovali. Já věřím, že když máme podporu pana prezidenta, tak se to již brzy České republice podaří.