Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, tzv. Istanbulská úmluva, je jablkem sváru mezi Českou biskupskou konferencí a Českou ženskou lobby. Kdo má pravdu? Nebo ji mají obě strany?

Napsaly Věra Luptáková a Veronika Sedláčková pro Český rozhlas Plus, 22. 5. 2018

Dokument, který vznikl už v roce 2012, by český parlament měl přijmout do poloviny letošního roku. Vláda v demisi se před pár dny rozhodla úmluvu ratifikovat, což vzbudilo emoce hlavně u České biskupské konference. Biskupové přišli s varováním na možné zasévání nepřátelství mezi muži a ženami. Prospěje, nebo uškodí Istanbulská úmluva naší společnosti?

Nině Novákové vadí už preambule dokumentu, kde se hovoří o historicky daném mocenském sporu mezi muži a ženami. „To je pro mne naprosto nepřijatelné. Jako člověk, který zažil komunismus, tam opravdu cítím vysvětlení na základě třídního boje,“ říká bývalá poslankyně.

Žijeme přece v 21. století a jako bychom se teď vraceli do středověku. „Násilí je nepřijatelné, a to vůči jakékoli lidské bytosti. Mně úplně stačí stávající úmluva o lidských právech a svobodách, už v 80. letech jsme navíc přistoupili i na dohodu, která se týká diskriminace žen. Kdybychom naplno využívali a implementovali všechny mezinárodní dohody a smlouvy, které jsme kdy podepsali, tak nějakou novou vůbec nepotřebujeme,“ dodává Nováková.

Nejvíc ji pak vadí Článek 48, který zmiňuje zákaz alternativních způsobů řešení sporů a vynášení rozsudků v tomto duchu. „Právníci, se kterými jsem to konzultovala, tvrdí, že když bude (nejčastěji) muž obviněn z násilí na ženě nespravedlivě, tak je v procesu hledání spravedlnosti omezen na svých právech,“ myslí si Nováková.

Ředitelka České ženské lobby ale tvrdí, že o nějakém omezení práva obhajoby nemůže být ani řeč.„My se ale aplikací Istanbulské úmluvy nevrátíme do středověku. Naopak. Jdeme směrem lepší a adresnější pomoci jak pro ženy, tak pro muže, kteří se stanou obětí násilí. Cílem je respekt k manželským i partnerským vztahům.“ Když obě strany žijí v násilném vztahu, kdy se jedna strana bojí té druhé, tak už podle Stelzerové není možné, aby prošly mediací.

„Prostě jim to už nepomůže. Ten postup, o kterém mluví i článek 48, je takový, že se jim poskytne bezpečí a pak se komunikuje zvlášť s mužem i se ženou. Zjistí se, v jakém stavu jsou a jestli ještě nemůže dojít k párové terapii. Když už násilí pokročilo natolik, že se vzájemně jeden druhého obávají, musí se s nimi pracovat individuálně. Ale článek 48 Istanbulské úmluvy naopak přináší pomoc násilníkovi, ať už je to muž či žena.“

Podle ředitelky České ženské lobby Stelzerové je úmluva průlomová v tom, že přináší pomoc i násilníkům, na které se tak nebude pohlížet jako na už tak „narozené“, ale jako na svým způsobem oběti společnosti.

„O specificky genderově podmíněném násilí se tak málo ví, že je k obětem, kterých je statisticky daleko víc žen, přistupováno s nedůvěrou. Že si znásilnění vymyslely, nebo že si za mohly samy. To by měla Istanbulská úmluva snad pomalu změnit.“ Hana Stelzerová