Znásilnění je oblast, ve které se toho za posledních třicet let příliš nezměnilo. Stále je vnímáno stereotypně – většina lidí si myslí, že se děje především za temných nocí na opuštěných místech. Útok násilníka v parku se dostane na přední stránky tisku. Neviditelné násilí v domácnostech je ale mnohem rozšířenější. Pomůžou vyšší tresty a změna definice znásilnění?
Napsala Linda Sokáčová pro Heroine, 16. 3. 2021
Znásilnění je značně traumatickým zážitkem a zasahuje nejen fyzický, ale i psychický stav žen i mužů, kteří ho prožijí. Kvůli tomu i kvůli postojům veřejnosti a strachu z negativní sekundární viktimizace si svůj zážitek často nechávají pro sebe a nechtějí ho nahlašovat. Bohužel se jim není co divit, protože česká policie se na toto téma celorepublikově nezaměřuje a oběti se setkávají s celou řadou negativních reakcí. Ojedinělé bohužel nejsou zážitky, kdy sloužící policisté zpochybňují znásilnění na příklad kvůli konzumaci alkoholu, známosti se sexuálním násilníkem nebo nevhodnému oblečení.
„Obavy z přístupu policie hrají velkou roli, znásilněné ženy mají strach, co si budou muset prožít, a tak znásilnění raději nenahlašují. Obávají se i reakcí svého okolí. Bohužel v České republice chybí i služby, které by mohly oběti znásilnění využívat. Není dostatek terapeutické podpory a dalších návazných služeb,“ říká Jitka Poláková z organizace proFem, která se zaměřuje na domácí a sexuální násilí. Zatímco v případě domácího násilí došlo k viditelnému pokroku – policisté jsou lépe školeni, veřejnost i samotné oběti informovány, mohou využívat i digitální technologie, zásadních úprav se dočkala i legislativa, tak v oblasti znásilnění stále přešlapujeme na místě. A to i přesto, že alespoň veřejné mínění mladé generace se začíná zásadně měnit.
Mladí chtějí změnu
Výzkum životních priorit mladé generace od 18 do 29 let Youth, Speak Up! se zaměřuje na témata, jejichž řešení mladí požadují po politické reprezentaci. Není překvapivé, že nejvíc mladé zajímá bydlení. Vedle ochrany přírody, kvality systému vzdělávání a flexibilních úvazků pro rodiče s dětmi podle nich patří mezi oblasti, kde pociťují deficit i znásilnění. Vnímají potřebu změny a významné je pro ně téma odpovídajících trestů za spáchané sexuální násilí.
86 % dotazovaných považuje nízké tresty za znásilnění za výrazný problém a domnívá se, že by měly být tvrdší. V současné době bohužel velká část pachatelů odchází od soudu s podmínečným trestem.
51 % mladých lidí v průzkumu považuje toto téma za prioritní a dalších 39 % za celkem důležité. 86 % dotazovaných považuje nízké tresty za znásilnění za výrazný problém a domnívá se, že by měly být tvrdší. V současné době bohužel velká část pachatelů odchází od soudu s podmínečným trestem. Jen 2 % si myslí, že jsou takové tresty adekvátní a další 2 % si myslí, že by měly být nižší. Za pozornost ovšem stojí i to, že 9 % mladých lidí chce, aby se znásilnění posuzovalo v závislosti na okolnostech. To může odkazovat k tomu, že společnost nevnímá jako jednoznačné, když se znásilnění stane v rámci partnerských vztahů či u lidí, kteří se navzájem znají.
Vzrůstající zájem mladé generace o téma znásilnění a postavení jeho obětí vzbuzuje naději, že tématem se bude muset – chtě, nechtě – zabývat i politická reprezentace. Že se tak možná skutečně stane, ukazuje předvolební zájem u několika politických stran a konkrétních politiků a političek. Brzy se dozvíme, zda téma skutečně zapracují do svých předvolebních programů a co je ještě důležitější – zda se mu budou skutečně věnovat i při svém vrcholovém politickém působení ve vládním angažmá či v opozici.
Souhlas je řešením
Problémem není jen nevhodný přístup policejních orgánů nebo nízké tresty pro pachatele znásilnění. Samotným problémem je i legislativní definice znásilnění, která bohužel celou řadu situací, které mohou být znásilněním, nechtěně opomíjí. „Trestní zákoník v České republice nedefinuje znásilnění souhlasem, ale donucením či zneužitím bezbrannosti. Co ovšem případy, ve kterých nedošlo k fyzickému násilí? Nebo případy, ve kterých byla oběť paralyzována naprostým strachem, nebo proto, že osoba, která ji znásilnila, byla přítel nebo partner? Absurditu tohoto pojetí ukazuje následující analogie: Po obětech krádeže nikdo nechce, aby prokazovaly, že zlodějům kladly odpor, předání peněz nevede nikoho k závěru, že okradení se zločinem ‚souhlasili‘ a že tudíž nebyl spáchán trestný čin,“ vysvětluje Irena Hůlová, jedna z iniciátorek kampaně za redefinici znásilnění v české legislativě vedené organizacemi Amnesty ČR, Konsent a Česká ženská lobby.
V Evropě již několik zemí přistoupilo k nové legislativní koncepci znásilnění. Není postavena na nutnosti vyslovení jasného NE a na aktivním bránění se nechtěnému sexuálnímu styku, ale jejím základem je naopak vědomý souhlas. Bez souhlasu se jedná o znásilnění. Zároveň se předpokládá, že od souhlasu je možné v průběhu sexuálního kontaktu odstoupit. V Evropě je už dvanáct zemí, které k této změně dospěly. Patří mezi ně Dánsko, Švédsko, Belgie či Chorvatsko. Holandsko či Španělsko se k obdobným změnám chystají.
Sexuální násilí v číslech
1 z 20 žen starších patnácti let v EU byla znásilněna. To je kolem 9 milionů žen.
1 z 10 žen starších patnácti let v EU byla vystavena nějaké formě sexuálního násilí.
A co ten souhlas vlastně znamená? Je to jednoduché: Pokud chcete mít sex, musíte si být jistí tím, že osoba, s kterou ho chcete mít, ho s Vámi mít chce. Jen to zaručí naprostou dobrovolnost. Mlčení nebo nevyslovení NE ale takovým výslovným a jasným souhlasem není. „Uzákonění definice, založené na souhlasu, vyšle jasný signál obětem, pachatelům, orgánům, které jsou zapojeny do vyšetřování a rozhodování, i všem ostatním, že jakmile chybí souhlas, jde o znásilnění. Věříme, že je to důležitý krok, který povede ke snížení počtů znásilnění a k boření mýtů, které se s ním pojí,“ doplňuje Irena Hůlová z české pobočky lidskoprávního hnutí Amnesty.
Souhlas nevyžaduje složité smlouvy, souhlas je o respektu
A proč právě souhlas může přispět ke zlepšení postavení obětí znásilnění, respektování jejich potřeb i snížení počtu znásilnění? Především proto, že přináší celkovou změnu v pohledu na dobrovolnost sexuálního styku. Říct ANO, vyjádřit jasný souhlas, vyžaduje větší sebedůvěru a zároveň větší promyšlení toho, zda sex skutečně chci. Není jen pouhou reakcí a obranou. Pokud musíme zvážit a výslovně vyjádřit „ano“, stáváme se aktivním hráčem a rozhodujeme o sobě sami. „Ano“ přináší i větší respekt k rozhodnutí toho, s kým chci sex mít. Souhlas se netýká jen žen, ale týká se všech, kteří k sexuálnímu styku přistupují.
Souhlas rozhodně neznamená podepisování složitých právních smluv nebo používání mobilních aplikací, kde všichni zúčastnění projeví své svolení. Důležitá je explicitní komunikace a výslovné ano.
Pokud si vštípíme, že sex můžeme chtít a provozovat jen s jasným souhlasem toho druhého, násilí už nám nepřijde tolik normální a běžnou součástí reality. Nebudeme ani nuceni hledat omluvy pro násilníky a přitěžující okolnosti na straně těch, kteří si znásilněním projdou jako jeho oběti. Sexy oblečení, flirtování nebo pozvání domů neznamená souhlas se sexem. Tím je jen jasné slovní či jiné vyjádření vzájemného souhlasu.
Souhlas rozhodně neznamená podepisování složitých právních smluv nebo používání mobilních aplikací, kde všichni zúčastnění projeví své svolení. Důležitá je explicitní komunikace a výslovné ano. Nejde ani o překročení presumpce neviny. Nikdo nepožaduje automatické potrestání těch, kteří budou obviněni ze znásilnění – o obvinění bude i nadále rozhodovat policie, vinu má u soudu prokazovat státní zástupce a rozhodovat soud.
Tak jako dnes učíme své děti a mladé lidi v rámci sexuální výchovy říkat „ne“, budeme je do budoucna spíš učit stavět se k sexu sebevědoměji a promýšlet si, zda to skutečně chtějí, nebo nechtějí. Světa bez sexuálního násilí se nejspíš nedočkáme. Jsou ale věci, které změnit můžeme: zvýšit respekt k obětem znásilnění a snížit toleranci společnost vůči sexuálním trestným činům a jejich pachatelům a pachatelkám.