28. 6. 2019 Feministky se u nás sice už nemusí omlouvat za to, že jsou feministky, ale v právech a důstojnosti slabších máme v Česku pořád co dohánět. Feministická snídaně – setkání v Náprstkově muzeu uspořádané Českou ženskou lobby 24. června – byla osvěžujícím zážitkem o to krásnějším, že je to přislíb nové tradice. Ženy zastupující členské organizace se před tím, než promluvily, neomlouvaly obligátním: „Nejsem sice žádná feministka, ale…“ a diskuze netrpěla ani příznaky, které donedávna provázely každou zmínku o feminismu. Tím myslím dnes již legendární otázky, zda je pro feministky nepřípustné, aby jim muž otevřel dveře, anebo zda je jejich hlavním snem vybudovat unisex záchody. Z pozvaných novinářů se tedy nedostavil žádný stand up komik a všichni jevili vážný zájem dozvědět se od přítomných expertek co nejvíce a zprostředkovat témata čekající na svá řešení veřejnosti. Napsala Iva Ch. Růžičková pro a2larm.cz, 28. června 2019 Feminismus není jen o ženách, ale o právech a důstojnosti slabších obecně, a zejména dětí, na kterých by mělo záležet všem. Tím však výčet dobrých zpráv končí. Stále totiž vycházelo najevo, proč se většinové veřejnosti vyplatí tato témata okázale ignorovat: bez jejich důsledného vytěsňování bychom jako národ byli uvrženi do hlubokých propastí studu. Například institucionalizované násilí na ženách, páchané v porodnicích ve jménu dobra a vědy, se vesele propaguje ve sdělovacích prostředcích a doporučení Evropské unie České republice narovnat právo žen na kontinuální péči komunitních porodních asistentek z roku 2016 nikoho nezajímá, přičemž veřejnost stále tápe v lapidárních otázkách typu, jaký je rozdíl mezi dulou a porodní asistentkou. „Pokud chce žena z nějakého důvodu vedle péče gynekologa také služby porodní asistentky, musí si ji najít v úplném začátku těhotenství, jinak už nemá šanci,“ poukazuje ředitelka UNIPA Kateřina Hájková Klíčová na přetíženost a nízký počet samostatně pracujících porodních asistentek v ČR. Istanbulská úmluva jako příliš těžké čtení Tisíce romských a také handicapovaných žen, které byly na základě směrnice ministerstva zdravotnictví z roku 1971 bez informovaného souhlasu sterilizovány, stále čekají na odškodnění, přestože k tomu byla Česká republika opakovaně mezinárodními institucemi vyzvána, a Elena Gorolová, která tyto zločiny vytahuje na světlo, byla sice vloni BBC uvedena mezi stovkou inspirativních a vlivných žen světa, nicméně my tiše přihlížíme rasistickému uspokojení většiny. Komický nádech má bezúspěšné vysvětlování, proč je pro Českou republiku užitečné ratifikovat Úmluvu proti násilí na ženách (tzv. Istanbulskou úmluvu). Stále jsou tu obavy, že nás díky ní postihne krutovláda homosexuálů nebo že bychom její ratifikací přiznali, že naše zákony nejsou dost dobré. Trestní oznámení pro šíření poplašné zprávy, které podala Česká ženská lobby na kněze Petra Piťhu, bylo mimochodem odloženo pro nenaplnění skutkové podstaty, poněvadž každý si prý může tento dokument přečíst a zjistit si, že v jeho kázání se nenacházelo nic než smutný marast. V případě Istanbulské úmluvy sice nejde o těžkou literaturu typu Zločinu a trestu, přesto je však její obsah pro rozhodující činitele patrně nečitelný. „Ano, naše legislativa týkající se násilí na ženách již existuje, Istanbulská úmluva však není jen o zákonech, ale o celé řadě opatření, které jsou jednak preventivního charakteru, a také zajišťují následnou pomoc obětem,“ vysvětlovala Branislava Marvánová-Vargová, zastupující Centrum pro ženy ROSA. Máme zde sice institut vykázání agresora z bytu, nicméně v porovnání s Rakouskem, kde je ročně jen ve Vídni vykázáno asi čtyři tisíce osob, má Česká republika v jeho využívání rezervy. Průměrně je u nás za rok vykázáno 1300 až 1400 osob ročně. „Ze zkušenosti žen, které u nás vyhledaly pomoc, vyplývá, že přivolaná policie vyhodnocuje situaci jako domácí násilí teprve v opakovaných případech.“ Znepokojivé je i další srovnání: podle doporučení Rady Evropy by měl stát zajistit jedno rodinné místo ve specializovaném azylovém domě pro oběti domácího násilí na 10 tisíc obyvatel, Česká republika má k dispozici však jen 90 specializovaných bezpečných míst pro 10 milionů obyvatel. Bizarně pak působí častý tlak tuzemských sociálních pracovnic na kontakt dětí s agresorem, přestože odporuje jejich právu na bezpečí na utajené adrese. Neplacení výživného, sexuální násilí Nikdo vás ale nemusí hned zmlátit nebo vám nastřihnout hráz bez vašeho svolení, abyste na sobě jako ženy pocítily bezpráví. Smutně běžnou reakcí týkající se výše platu je mezi lidem věta „Na ženskou jsou to hezký peníze!“, která svědčí o obecně tolerovaném přijetí platové nerovnosti mužů a žen. Eliška Kodyšová, předsedkyně České ženské lobby a ředitelka spolku Aperio, popisovala důležitost jednání s Ministerstvem práce a sociálních věcí o zavedení zákona o zálohovaném výživném: „Neplacení výživného má na sólo rodiče totálně devastační charakter a blahosklonné rady ochránců tradiční rodiny, že si měly lépe vybrat partnera, jejich dětem najíst nedají.“ Feminismus totiž není jen o ženách, ale o právech a důstojnosti slabších obecně, a zejména dětí, na kterých by mělo záležet všem. Co se týká otázky sexuálního násilí na dětech, která nyní rezonuje ve společnosti díky dosud nedokončenému dokumentárnímu snímku V síti, ředitelka České ženské lobby Hana Stelzerová vidí jako jedno z možných řešení právě ratifikaci a naplňování Istanbulské úmluvy, která kromě jiného myslí také na prevenci a vzdělávání pro mladé na školách, a může tak přispět k ochraně dětí i před těmito formami online násilí. Informovanost ostatně může pomoci i samotným pachatelům, kteří leckdy netuší, že překračují zákon.
V diskuzním pořadu televize Prima Názory bez cenzury vystoupila naše ředitelka Hana Stelzerová, která společně s poslancem PS PČR Patrikem Nacherem diskutovala na téma Istanbulské úmluvy.
„Úmluva poukazuje na nerovnost mezi muži a ženami, která může vést k násilí. Dokument chrání hodnoty evropské společnosti: vyjadřuje a potvrzuje, že rovnost žen a mužů je v pořádku, a že násilí v pořádku není.“ Hana Stelzerová.