U příležitosti Mezinárodního dne žen Česká ženská lobby zorganizovala promítání filmu Solidarita podle žen, od polské režisérky Marty Dzido, která byla spolu se svým kolegou, spolurežisérem, také pozvaná na naše promítaní do Prahy. Oba dva přijali naše pozvání a Marta se zúčastnila také diskuze následující po filmu.
Promítání filmu dne 7. 3. 2016 od 17.30 hod v Kině 35, Francouzského institutu následovala debata se ženami českého disentu. Kromě režisérky se debaty účastnily: Anna Šabatová (veřejná ochrankyně práv), Jiřina Šiklová (socioložka), Jana Hradílková (bohemistka, básnířka), Jana Chržová (předsedkyně Českého svazu žen). Diskuzi moderovala Alena Červenková. MDŽ 2016 jsme realizovali ve spolupráci s Francouzským Institutem a Velvyslanectvím Francie v České republice.
Dne 8. 3. 2016 se na Francouzském velvyslanectví u příležitosti Mezinárodního dne žen uskutečnila recepce pro zvané, kterými byli lidé, zejména ženy, známe z veřejného života, ale také z neziskových organizací, akademického sektoru a státních institucí.Pozvání přijal a na úvod promluvil ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier, dále pan velvyslanec Jeana-Pierre Asvazadourian a místopředsedkyně České ženské lobby Eva Kavková.
Na promítaní sme měli také studentky žurnalistiky z fakulty Sociálních věd, Univerzity Karlovy. Jedna z nich napsala krátký článek jak tenhle inspirující večer probíhal a jak na ní samotnou působil. Přečtěte si co dále píše studentka Eliška Mainclová.
Dokument Solidarita podle žen přibližuje osudy polských žen, jež byly součástí vůdčí skupiny stávky v Gdaňských loděnicích v roce 1980, které vedla k založení Solidarity a změně politického režimu v Polsku. Hrdinky vydávaly ilegální noviny a založily rádio, za svou činnost byly vězněny a po roce 1989 zmizely z veřejné sféry. Solidarita se podle autorky filmu pro Poláky stala příběhem „vousatých kovbojů“ v čeleWalesou. „Muži dělali mýtus a patřila jim moc, ženy dělaly práci,“ zkonstatovala Marta Dzido. „Tehdy se bojovalo za lidská práva, teď je čas na ženská práva,“ popsala krok polské společnosti vpřed.
V panelu zasedly socioložka Jiřina Šiklová, ochránkyně lidských práv Anna Šabatová, bohemistka a básnířka Jana Hradílková a předsedkyně českého svazu žen Jana Chržová. Ke srovnání polského a českého zmizení žen z politické scény se vyjádřila ombudsmanka Šabatová, která byla za svou činnost v samizdatu vězněna: „Reflexe z vyjednávání Občanského fóra by byla velmi podobná.“ Narazila tak na fakt, že u polského kulatého stolu a předání moci v roce 1988 zasedla pouze jedna žena.Jiřina Šiklová přitom zmínila, že žen disidentek bylo procentuálně víc, jen nebyly vidět. „Zatloukaly se před StB i před partnery, kteří by se cítili divně. A bylo to dobře.“ Snižovalo to podle ní šanci na odhalení. Ženy byly většinou těmi, které přepisovaly stenografy a vyměňovaly si je v taškách v dlouhých frontách. I proto pak bylo méně signatářek Charty 77: „Ženy by nejen doma chyběly víc.“ Známá socioložka pak sama působení v politice odmítla, jako frustraci to však nebrala.
Větší zastoupení žen nevidí ani dnes jako nezbytnou nutnost. „Ženy nemají potřebu se protlačovat,“ přitakala Jana Hradílková. Jana Chržová poukázala na vysokou účast žen v politice komunální. „Ženy na malých městech jsou velmi aktivní, směrem nahoru ale žen ubývá.“ Podle Hradílkové, která sama na komunální úrovni působí, viditelnost jejich aktivity jiné ženy povzbuzuje, stále ale podněcuje muže. „Ženy se dnes na politickém poli identifikují se stranami, muži si můžou dovolit vystupovat sami za sebe,“ uvedla ještě Šiklová. „Politika není vším, co drží polistopadovou společnost,“ oponovala Hradílková a vyzdvihla neziskový sektor. Cestu k docenění ženské práce vidí ve změně vnímání žebříčku hodnot a orientaci na tmelící vrstvy společnosti.