Přečtěte si důležitou analýzu Zuzany Fellegi „Proč ratifikovat Istanbulskou úmluvu aneb mezinárodní lidskoprávní smlouvy jako český národní zájem“ (str. 110 – 121), která vyšla v nejnovější publikaci Ústavu mezinárodních vztahů České zájmy v roce 2019: Analýzy ÚMV.

Na základě interdisciplinární analýzy, autorka posuzuje kritéria vnější přijatelnosti a domácí legitimity (relevance a konsenzu), které by měly být splněny, aby se určitá politika/úmluva stala národním zájmem. Ve svém závěru dovozuje, že přijetí Istanbulské úmluvy je českým národním zájmem, tedy cílem, který je pro ČR a její společnost relevantní, je podporovaný a je přínosný i pro mezinárodní společenství.

Výňatek z analýzy:

„Istanbulská úmluva o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí je smlouvou Rady Evropy (RE), kterou doposud ratifikovalo třicet čtyři evropských států, s výjimkou některých zemí střední a východní Evropy.1 Česká vláda se podílela na spolupráci v této oblasti již od devadesátých let, samotnou úmluvu však podepsala až jako jedna z posledních zemí v roce 2016 a její několikrát odložená ratifikace by měla proběhnout v roce 2019. I přes změny vládních koalic byl oficiální přístup České republiky k této úmluvě během poslední dekády koherentní a byly přijaty téměř všechny potřebné legislativní změny potřebné k její implementaci. Ratifikace úmluvy však zůstává nejistá vzhledem k bouřlivé diskusi, kterou u nás za poslední období vyvolala. V ČR podobně jako v jiných středoevropských zemích patří k největším odpůrcům úmluvy římskokatolická církev a zástupci konzervativních stran, kteří jeden z hlavních problémů spatřují v definici genderu a možnosti vlivu úmluvy na vzdělávání a rodinu. Zejména v posledním roce se diskuse stále častěji soustřeďují na tvrzení, jež se neopírají o důkazy a výzkum, ale naopak apelují na emoce veřejnosti zdůrazňováním nepodložených a fiktivních negativních důsledků ratifikace úmluvy. Bohužel se v tomto kontextu úplně vytrácí její základní cíl, kterým je potřeba prevence a potírání reálně existujícího násilí na ženách a výhody jeho komplexního a globálního řešení. Účelem následující analýzy je zjistit, jestli je přijetí Istanbulské úmluvy a obdobných mezinárodních lidskoprávních smluv českým národním zájmem – tedy cílem, který je pro ČR a její společnost relevantní, je podporovaný a přijatelný i pro mezinárodní společenství.“

Autorka v závěru uvádí doporučení, dle kterého by ČR měla:

• Pokračovat v osvětové činnosti ohledně obsahu a významu úmluvy, vysvětlovat pojem genderu a fakt, že ustanovení úmluvy jsou již v české legislativě řešena, tudíž ČR nebude přebírat nové závazky. Důležitá je také skutečnost, že se jedná o systém dobrovolné regionální spolupráce, která poskytne prostor pro dlouhodobé zlepšování v oblasti na základě výměny nejlepších zkušeností, monitoringu a doporučení bez sankcí.
• Ratifikovat úmluvu v co možná nejbližším časovém horizontu. ČR se pracím na úmluvě a přípravě ratifikace věnuje téměř jednu dekádu a je k přístupu plně legislativně připravena. Prodlužování procesu již nemá opodstatněný důvod, veškeré informace o úmluvě jsou plně přístupné a dotčené strany a široká veřejnost měla prostor k vyjádření se k tématu. Ratifikace Istanbulské úmluvy a další spolupráce v rámci mezinárodních organizací je zájmem ČR.
• Spolupracovat s Radou Evropy, EU a OSN a jejími členy při aplikaci Istanbulské úmluvy a výměně dobrých zkušeností v této oblasti. Důsledně monitorovat tuto oblast a posilovat komplexní systém prevence v ČR.
• Pokračovat v pozitivním přístupu v přijímání mezinárodních lidskoprávních úmluv regionálního a globálního charakteru a v podpoře budování koherentního globálního systému ochrany lidských práv.

Celou analýzu k stažení najdete v příloze. Relevantní kapitola Zuzany Fellegi začíná na str. 110 – 121