Skip to main content
Genderová rovnost

Deník N: Domácí porod je volba proti českým porodnicím, kde se ženy nesetkají s respektem, říká autorka výzkumu

4. 2. 2021

Většina žen, které v posledních pěti letech rodily doma, se tak rozhodla kvůli špatnému zacházení v porodnicích. Vyplývá to z velkého výzkumu Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a agentury FOCUS. „Nikdo před námi podobný výzkum neudělal. Mohl by změnit debatu o domácích porodech. Je totiž obrovský rozpor mezi mediálním rámováním žen rodících doma a tím, co ony považují za důležité,“ upozorňuje v rozhovoru vedoucí výzkumného týmu Anna Pospěch Durnová.

Napsala Jana Ustohalová pro Deník N, 2. 2. 2021

Proč jste tento výzkum dělali?

Ne proto, že bych chtěla domácí porod využít nebo že bych byla jeho zastánkyní. Pořád nejsme zvyklí, že potřebujeme v demokratické společnosti vědět, proč lidé některé věci dělají. Bez ohledu na to, jestli s nimi souhlasíme. Potřebujeme vědět, proč ženy rodí doma, a je důležité, aby to věděli i ti, kdo s nimi nesouhlasí.

Výzkum vychází z poměrně jednoduché otázky, kterou jsem si poprvé položila někdy před pěti lety: proč je to v Česku tak prominentní téma, když čísla domácích porodů se zřejmě nijak zvlášť nevymykají statistikám, které znám z Rakouska, Německa nebo Velké Británie.

Přesto česká debata připomínala někdy až hysterii, člověk měl pocit, že žen musí doma rodit strašné množství. A z té vyhrocené diskuse vycházel můj zájem o to, proč ženy rodí doma.

A proč tedy rodí doma?

Z rozhovorů s nimi vyplynulo, že je to především volba proti českým porodnicím. To se jednoznačně potvrdilo na základě dotazníkového šetření. Vadí jim absence respektujícího přístupu. A protože tyto ženy mají dostatek financí a času, najdou si cestu domácího porodu.

Takže má česká porodní péče v této skupině žen špatnou pověst?

Špatná pověst je důležitější než zkušenost. Ženy, které rodí doma poprvé bez předchozích zkušeností v porodnici, mají názory v některých dílčích aspektech vyhraněnější než ty, které rodily nejdřív porodnici a pak doma.

Můžeme se rozčilovat, že to není správně, že existuje spousta dobrých porodnic, ale právě proto si myslím, že bychom se o tom měli začít bavit. A ne říkat, že se porodní násilí neděje nebo že jsou ženy iracionální a neví, co by chtěly. Podle našeho výzkumu vědí velice dobře, co chtějí, a mají dojem, že to v českých porodnicích nedostanou.

Měli jste vzorek více než 640 žen, to je odhadem více než pětina těch, které za posledních pět let rodily doma. Kdo je žena, která se takto rozhodne?

Je především vzdělaná. V našem výzkumu mělo 70 procent matek, jež rodily doma, vysokoškolské vzdělání. Devadesát sedm procent pak vysokoškolské nebo středoškolské s maturitou. Základní vzdělání nebo výuční list měla pouhá tři procenta.

Žena, která je vzdělaná, si umí vyhledávat informace, je připravená na určitý způsob diskuse a mnohem hůř snáší, že se k ní někdo chová, jako by neuměla napočítat do pěti. A když se to navíc týká jejího těla. Pokud se jí respektujícího zacházení nedostává, bude na to pravděpodobně citlivější než žena, která na ně není zvyklá.

Informuje se, aktivně pracuje s riziky, ví, co dělá, a bude se jí pravděpodobně hodně příčit, když jí třeba nikdo ani neodpoví na otázku nebo její dotazy shodí ze stolu.

Respektující přístup tady musí rezonovat, protože to je něco, co patří k vašemu sociálnímu kapitálu vysokoškolačky. Že jste zvyklí na určitou úroveň diskuse, nejen odborně, ale i kulturně. Pak budete ponižování nebo zesměšňování snášet mnohem hůř než někdo jiný.

To jde ale úplně proti obecné představě veřejnosti, že ženy, které rodí doma, jsou polovzdělané alternativní lesany, které nejsou schopné dohlédnout rizika. Z vašeho výzkumu naopak vyplývá, že jsou to velmi informované matky, které se dokonce nevyhýbají lékařské péči před porodem, chodí na kontroly a konzultují s odborníky.

Ptali jsme se jich, jestli si byly vědomy rizik domácího porodu a jak s nimi pracovaly. Osmdesát tři procent žen si rizika uvědomovalo a více to bylo u těch, které rodí doma bez předchozí zkušenosti z porodnice. Když jsme se ptali, jak s těmito riziky pracují, odpovídaly, že nejčastěji tím, že si zvolily svoji porodní asistentku, dulu nebo si vyhledávaly informace v odborné literatuře.

Kolik z nich se informovalo o domácím porodu jen na internetu?

Online diskuse vyhledává 46 procent žen, což je hrozně málo oproti mediálnímu obrazu, kdy se říká, že tyto ženy mají svoje názory vyčtené z internetu. Devadesát dva procent má záložní porodnici. Naprostá většina z nich si tedy uvědomuje, že by se mohlo něco stát. Většina z nich také v těhotenství podstupuje vyšetření.

Když si ženy velmi dobře uvědomují rizika domácího porodu, proč jej tedy podstupují? Je to opravdu jen kvůli strachu z porodnic?

Existuje skupina žen, které budou rodit doma za každých okolností. Ale nám z výzkumu vyplývá, že část žen by to neudělala, pokud by porodnice vypadaly jinak. Nebo kdyby si mohly zvolit svoji porodní asistentku či porodní domy.

Žádný porodník by asi neřekl, že se nehlásí k respektu k rodičkám. Ale tyhle námitky žen marginalizují tím, že říkají, že je to něco navíc. Že prvotní je zdravá žena a dítě a pak se můžeme bavit o respektu a intimním prostředí při porodu. Jenomže součástí zdraví je i to, že žena není u porodu traumatizovaná.

Tento rozpor je zajímavý. Důvody domácího porodu, které uvádějí ženy a na druhé straně porodníci, jsou úplně jiné a každá strana je jinak interpretuje. Vyplývá z toho, že se tyhle dvě skupiny vůbec neposlouchají nebo nechtějí poslouchat?

To je dobrá připomínka. Cílem našeho dotazníkového šetření nebylo očernit české porodnictví. Ale upozornit přesně na to, co říkáte. Že matky volí domácí porod z úplně jiného důvodu, než se domnívá druhá strana, tedy porodnice, a že by bylo dobré na to reagovat.

Kdybych měla radit České gynekologické a porodnické společnosti, řekla bych, že pokud chtějí opravdu snížit počet žen rodících doma, ať se podívají, proč to ty ženy dělají, a vymyslí strategie, jak by je mohli přetáhnout do porodnic.

To jsou jasné veřejně-politické kroky, které se ale nedějí, a diskuse mezi matkami, které rodí doma, a porodníky je zabetonovaná. Objevují se různé výrazy, jejichž cílem je intimní zkušenost a emotivní reakci ženy shodit. Že porod bolí, je nebezpečný, že to není o nějakém pohlazení.

Neprojevuje se tady spíš obecný rys české společnosti, určitá tvrdost, kdy je empatické chování vnímané jako slabost?

Tato debata o respektu k ženám v porodnicích by se dala rozšířit na zacházení s lidským osudem a psychikou obecně. To se v české polistopadové společnosti neobjevuje jen v porodní péči, ale i ve školství nebo ve výchově. Jde o situace, kdy jsou formáty empatičtějšího zacházení s lidskou psychikou vnímány jako slabost.

Neříkají to jen lékaři ženám, ale i ženy mezi sebou o sobě takto mluví, což je vidět třeba v diskusích na sociálních sítích. Část lidí reaguje: „No, aby se slečny nezbláznily. Místo toho, aby byly rády, že mají zdravé dítě, budou si vymýšlet, jaké chtějí zacházení.“ Což je něco, co při zacházení s ženským tělem známe i z jiných oblastí. My jsme jako společnost nesmírně zruční v tom, doporučovat ženě, jak by se měla chovat.

Jak to myslíte?

Jakékoliv vaše chování se dá přeložit do nějakého normativního vzorce – co byste měla nebo neměla dělat a měla zvážit nebo dělat jinak. Tento společenský postoj se ukazuje právě na zacházení s volbou domácího porodu, protože je to alternativní volba vůči mainstreamu.

Porod je v očích ženy něco tak individuálního, citlivého a intimního, že se možná právě proto kolem něj točí tolik normativních vyřčení. Nejen co by žena měla dělat a kde by měla rodit, ale taky jak by se u toho měla cítit.

Primární zájem výzkumu nebyl jen zjistit něco o domácích porodech. Měla jsem pocit, že jsou i příběhem postkomunistické české společnosti a jejího zacházení s tělesností a emocemi ve veřejném prostoru. Především tělesností ženskou a s emocemi s ní spojenými.

To znamená, že ženy může přivést zpět do porodnic empatický přístup a obecně změna atmosféry a chování personálu?

Pokud budeme těhotné ženy zastrašovat, nebudeme ochotní se s nimi o některých alternativách bavit, přestanou k nám chodit. Odháníme je pryč z nemocnic.

Je to stejné, jako když vás jako pětileté dítě vystraší zubař. Uděláte si špatný návyk a nebudete k němu chodit. Ale to přece ten zubař nechce – on chce, aby k němu lidé chodili rádi.

Stejně bychom si to mohli představit i v péči o těhotné ženy, které odmítáním jejich požadavků de facto ženeme do rizika. Třeba ve Velké Británii nebo v Rakousku se automaticky v profesních doporučeních počítá s tím, že těhotná žena má nějaký názor a chce o něm diskutovat. Je na to prostor a vychází se jí vstříc, protože je konsenzus na tom, aby zůstala zachovaná péče a důvěra rodičky v porodníka.

To je důležité nejen proto, aby zůstávali v kontaktu a mohli se na sebe obracet, ale také proto, abychom mohli kontrolovat zdraví celé společnosti. Přijde mi zvláštní, že se o tom tady mluví jako o zbytečném vycházení vstříc, ačkoliv by se to dalo vysvětlit i tak, že naopak doktoři si tímto chápavým přístupem pacienty lépe udrží a nevydělují je ze systému.

Přesná statistika počtu plánovaných domácích porodů v Česku neexistuje. Ve svém výzkumu uvádíte kolem pěti set ročně, podle některých odhadů je jich až tisíc. Kolik jich tedy je?

Je to skupina žen, o které se v podstatě nic neví. Odhady biostatističky Markéty Pavlíkové, která dlouhodobě spolupracuje s Úřadem vlády a Českou ženskou lobby, mluví o 450 až 500 porodech ročně. V některých stanoviscích Ligy lidských práv se objevuje číslo pět set až tisíc, ale nevím, z čeho přesně jej odvozují.

Jediné faktické číslo, které existuje, ale nemá moc velkou vypovídací hodnotu, jsou děti narozené mimo zdravotnická nařízení. To je ale velmi nepřesný údaj, protože není řečeno, jestli to byl plánovaný porod, nebo ne. Nehledě na to, že do těchto statistických údajů spadají i ženy, které rodí v zahraničí.

Český stát neví, kolik žen rodí doma, a nezná jejich demografickou strukturu. Takže v našem výzkumu nemůžeme mluvit o reprezentativnosti, protože ji nemáme z čeho odvodit. Zároveň víme, že je mezi ženami rodícími doma obrovské procento vysokoškolaček. A že je výrazně vyšší než v běžné populaci.

Jakou roli hrají otcové dětí při rozhodování matek ohledně místa porodu?

Pro nás byl důležitý postoj partnera právě i ve vztahu k představě matky jako iracionální ženy, která si dělá, co chce. Zjišťujeme, že je to ve valné většině partnerské rozhodnutí, ne pouze rozhodnutí ženy.

Ptali jsme se, jestli partner souhlasil s plánovaným porodem doma a jestli s ním souhlasil celou dobu. Celou dobu souhlasilo 47 procent partnerů, napřed ne a pak ano 24 procent a volbu místa porodu nechalo na ženě taky 24 procent.

Problém je, že ženy, kterým se to nelíbí, mají nějaký názor a hledají alternativy. A my to pořád sundáváme ze stolu, že nás to nezajímá. Takže pak třeba personál v porodnici neví, jak má na takovou matku reagovat, neví, co má dělat, a dochází ke konfliktům.

Myslím, že to do velké míry souvisí i s institucionálním a profesním zázemím v Česku. U nás se pořád ještě málo mluví o pacientských trendech, otevřenosti a komunikaci mezi personálem a pacientem, což je běžné v posledních dvaceti letech na Západě.

V kvalitativním šetření nám vyšlo, že diskuse mezi partnery probíhala poměrně aktivně. Otcové sami říkali, že si zjišťovali informace, někteří chodili na speciální porodní kurzy.

Otcové fungují jako prostředníci mezi institucemi, ať už je to porodnice, nebo porodní asistentka, a matkou. Vnímají se jako pozorovatelé. Je pravda, že se nám nepodařilo sehnat otce, který by s domácím porodem nesouhlasil.

Z vašeho výzkumu vyplynulo, že by úplně stačilo, aby si ženy mohly zvolit svoji porodní asistentku nebo porodní dům, a výrazně by klesl počet plánovaných porodů doma. To řešení je tedy jednoduché, ne? Proč je neustále mezi porodníky a těmito ženami konfrontační atmosféra?

Já také nevím. Ale za tři roky, co výzkum dělám, je to pro mě nejcennější informace. Že nástroje a návrhy, jak to řešit, existují.

Problém je v tom, že těmto změnám brání některá profesní grémia jako Česká gynekologická a porodnická společnost. Mediální obraz názoru porodníků je navíc redukován na rozhovory s doktorem Pařízkem (předsedou Sekce intenzivní medicíny v porodnictví ČGPS, pozn. red.), který požadavky žen, které chtějí rodit doma, nevnímá jako legitimní a nechce se o nich bavit.

Diskurz ČGPS je natolik orientován na zvládnutí rizika při porodu, že máte pocit, že máte sakra štěstí, když je na konci zdravá matka a dítě. I proto by bylo zajímavé zjistit, co se v porodnicích děje. Možná je to opravdu tak, že je personál tak frustrovaný a napjatý a má tak hrozně málo zdrojů, že má pocit, že když mele z posledního, je bezpředmětné se bavit o respektu.

Když to řeknu hodně odvážně, je to rozsahem a komplexností první výzkum, který identifikoval dva jasné politické nástroje, které by snížily počet domácích porodů – vzít si s sebou porodní asistentku a mít porodní dům.

To jsou dva důvody, které dvě třetiny žen z našeho výzkumu uvedly, že pokud by je měly k dispozici, doma by nerodily. Teď to máme podložené daty. Mohli bychom tedy velmi jednoduše snížit počet porodů doma.

Ale obávám se, že se bavíme o úplně jiných úrovních komunikace. Jedna strana mluví o nedostatku respektu a traumatizaci a druhá to stejné jednání za nedostatek respektu a traumatizaci nepovažuje a nevidí to jako podstatnou součást porodní péče.

Ano, pro ČGPS není domácí porod téma k diskusi.

Myslím, že je to špatně. Oni nemusí domácí porody podporovat a můžou pokračovat ve zdůrazňování, že to považují za nebezpečnou volbu. Ale téma k diskusi by to být mělo a výzkum jasně ukazuje proč.

ČGPS neustále operuje nízkou perinatální úmrtností. Ale druhá strana ji nechce zvyšovat. Jde jí o něco jiného. Zdravá matka je i matka netraumatizovaná. A lékaři potřebují matky, které budou dlouhodobě spolupracovat se zdravotnickým systémem. Svým postojem si možná zavírají cestu ke spoustě žen, které by s nimi jinak spolupracovaly a šly do zdravotnických zařízení.

Tím, že to není pro lékaře téma k diskusi, tak jím není ani respekt, trauma, nepřijatelné zákroky či jejich chování.

_________________________________________________________________________________________________

Proč se ženy rozhodnou rodit doma?

Tříletého výzkumu vědců z Katedry veřejné a sociální politiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a agentury FOCUS se zúčastnilo 647 žen, které porodily plánovaně doma mezi lety 2015–2020.

Téměř 100 % žen velmi nebo spíše vadí to, že jsou v porodnicích znevažovány schopnosti a kompetence rodičky a prováděny zákroky bez jejího souhlasu.
96–99 % dotazovaných žen velmi nebo spíše vadí „ponižování, zesměšňování, manipulace s rodičkami, rutinní nástřih hráze, rutinní podávání oxytocinu a sdílení intimních věcí v čekárně“.
69 % žen se pro porod doma rozhodlo po předchozí špatné zkušenosti v porodnickém zařízení.
70 % žen, které plánovaně rodily doma, má vysokoškolské vzdělání.
92 % žen mělo vybranou záložní porodnici pro případ, kdyby se porod zkomplikoval.
66 % žen by doma nerodilo, pokud by si mohly vybrat svoji porodní asistentku.
65 % žen by doma nerodilo, pokud by existovaly porodní domy.
62 % žen by zvážilo porod v nemocnici, kdyby se změnil přístup k rodičkám.

Studie je součástí projektu Role intimity v české kontroverzi ohledně domácích porodů.

Originální článek naleznete na web Deník N: https://denikn.cz/551768/domaci-porod-je-volba-proti-ceskym-porodnicim-k…

This site is registered on wpml.org as a development site. Switch to a production site key to remove this banner.