Reportáž: Je čas na první českou prezidentku!

Placeholder

Reportáž: Je čas na první českou prezidentku!

22. 10. 2018

V poslední prezidentské volbě nebyla ani jedna žena. V nedávné debatě ke komunálním volbám byli mezi šéfy parlamentních stran pouze muži. Ve společnosti, kde na sto mužů připadá sto čtyři žen, nutně musela časem vyvstat otázka, jak je to možné. Také debata pořádaná Fórem 50 % a Českou ženskou lobby v rámci Festivalu demokracie, doprovodného programu Fóra 2000, se snaží hledat příčiny, ale i důsledky tohoto jevu a možnosti, jak situaci změnit. Diskuze nese jednoduchý název „Je čas na první českou prezidentku“. „Je tam tečka, ne otazník,“ upozorňuje hned na začátku moderátorka, „Nebo možná spíš vykřičník.“

Napsala Alžběta Součková pro E15.cz, 22. října 2018

Podle teorie skleněného útesu přichází žena na vysokou pozici často v okamžiku, kdy se všechno hroutí a nastává krize – a to s platností jak v politice, tak v byznyse. To potvrzuje i příběh zvolení do funkce nyní již bývalé prezidentky Kosova Atifete Jahjagy. „Kosovo procházelo politickou, sociální i ekonomickou krizí. Během jednoho roku proběhly dvoje parlamentní volby a hrozilo, že se budou opakovat. Bylo to chvíli po vyhlášení nezávislosti Kosova, navíc byla země silně polarizovaná. Nemohli jsme si další volby a pokračování krize dovolit,“ komentuje situaci, v níž se stala prezidentkou. 

Zároveň uvádí, že právě díky silné polarizaci se k moci mohl dostat někdo nezávislý, na kom se nakonec shodly všechny politické strany. Jenže podle této teorie žena v čele v důsledku složité situace často selže, a tak vzniká všeobecný předpoklad, že muži jsou pro vedení vhodnější. Skleněný útes nefunguje pouze na nejvyšších pozicích a není pozorovatelný jen v cizině. Jako český příklad se nabízí bývalá předsedkyně poslanecké sněmovny a v roce 2013 kandidátka na premiérku za ODS Miroslava Němcová, která byla nominována do funkce právě v okamžiku krize občanských demokratů. 

Běda mužům, kterým žena vládne 

Čím to je, že ženy jsou ve vysoké politice tak málo zastoupeny? Bývalý kandidát na prezidenta Michal Horáček vidí nejsilnější příčinu ve velmi pevně nastavených kulturních zvyklostech. Podle něj si každá země nese svoje kulturní břemeno, svůj zakladatelský mýtus. V Česku se tento mýtus odvíjí od bájné kněžny Libuše, která, ač mocná vládkyně a věštkyně, si nechala nadiktovat vdavky a tím přenesení moci na svého manžela. „Její problém byl, že se podvolila. Proto je doteď pro ženy tak těžké samostatně uspět,“ uvádí. Horáčkova teorie se může zdát úsměvná a dost neuvěřitelná, přesto nutí přemýšlet o tom, jak se naše kultura vytvářela a kdy a za jakých okolností se nastavovaly tradice. 

S tím, že účast žen v politice ovlivňuje kultura daného státu, souhlasí i sociolog a bývalý poslanec Ivan Gabal, který navíc uvádí jednu českou specialitu: „V Česku sice genderové vyrovnání společnosti považuje za nástroj demokratizace společnosti velké množství lidí, sami sebe ale vidí v modelu tradiční rodiny, kde muž vydělává a nebrečí a žena se stará o domácnost a rodinu.“ Tomuto modelu pak bývá těžké se vzepřít. Tlak na ženu, aby měla děti a pečovala o rodinu, nemá původ jen ve společnosti, ale i v jejích osobních představách. To potvrzuje i bývalá ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřina Valachová: „Největší bariéra je určitě osobní. Tlak na to, aby se člověk uspořádal v roli matky, manželky i kariérně úspěšného člověka. Pochybovala jsem mnohokrát, ale jsou to právě moje děti, co mě vždycky přivede zpět. Chci přispět k tomu, aby budoucnost byla lepší než minulost.“ 

Je pochopitelné, že se ženám do politiky nechce. I pokud odečteme zvyklostní aspekt, zbývá fakt, že žena se v převážně mužském, bojovném, kompetitivním prostředí politiky nemusí cítit dobře; může si připadat nepochopena, nevyslyšena a odsunuta na okraj. Právě tady leží jedna z pravděpodobných příčin nechuti nebo dokonce nemožnosti žen do politiky vstoupit. Přitom rozhodně nejde říct, že žena nemá vlohy k soutěžení nebo vysokým výkonům, stačí se podívat na výsledky z poslední zimní olympiády. Ivan Gabal navíc doplňuje, že ženám se do vysokých funkcí nechce kvůli nedůvěře veřejnosti, které jsou v takové práci vystaveny. „Ač jsou Češi se svými privátními životy individuálně spokojení, mají zároveň velkou nedůvěru ke státním institucím. A jakákoli práce se dělá těžko, když vás lidi nesnáší,“ říká Gabal. 

Neříkat dívkám, aby byly poslušné 

Jak tedy ženy pozitivně motivovat k tomu, aby se do vysoké politiky samy chtěly zapojit? Relativní shoda panuje v názoru, že je třeba začít u výchovy. Rozdíl mezi přistupováním k dívkám a chlapcům ve školství, ale také už v raném věku v rodinách je stále znatelný. Dívkám je třeba přestat říkat, aby byly poslušné a podřídily se, měly by se vést k sebedůvěře a víře ve svoje schopnosti, stejně jako by se mělo chlapcům ukázat, že je v pořádku projevit emoce a zajímat se o jiné věci než o sport. Dodat ženám odvahu může také dostatek ženských vzorů, které je inspirují. Čím více bude žen v politice, tím bude pro ostatní přístupnější. Společnost by se měla postupně krok za krokem zbavit předsudků, že žena nemůže dobře řídit tramvaj, natož vést národ. 

„Je třeba neustále podminovávat zakořeněné kulturní vzorce, nepřestávat se snažit, začít drobnou prací, která postupně rozbourá mýtus maskulinní dominance,“ doplňuje k tématu Michal Horáček. Podle něj už jen říkat kandidátky a kandidáti, ministryně a ministři nebo prezidentky a prezidenti je krok správným směrem, směrem, který pozvolna může změnit předsudky a stereotypy ve společnosti. Další krok je na médiích. Začít se i u žen soustředit na jejich politické kroky a rozhodnutí namísto jmen jejich návrhářů, stylistů a kadeřníků je přímá cesta k rovnosti politiků a političek na mediálním poli. 

Na jedné věci se shodnou všichni hosté diskuze. Pokud žena přemýšlí o tom, že se bude ucházet o post prezidentky nebo o kteroukoli jinou vysokou pozici, je třeba, aby to chtěla ona sama. Musí vědět, co chce a proč to chce, nesmí čekat, až jí někdo dá svolení. A co kromě toho musí mít ideální žena – kandidátka na prezidentku? Ivan Gabal uvádí hned několik důležitých předpokladů. „Tato žena musí být velmi dobře připravená, musí lehkou rukou vyvolávat chuť spolupracovat. Musí vyvolat v lidech sympatie a spontánní zájem. Navíc musí mít zvládnuté všechny problémy naší společnosti, a přitom o nich v kampani vůbec nemluvit. Musí to být silná osobnost s pevným rodinným zázemím. A rozhodně nesmí protlačovat genderovou nebo feministickou agendu.“ 

Tento popis možná zní příliš děsivě a přirozeně se nabízí otázka, zda nejsou nároky na ženu ve srovnání s nároky na muže přehnané a jestli takové ženy vůbec existují. „Ano, takové ženy jsou. Ale je tu vidět, že na ženy je toho občas nakládáno víc, očekáváme, že když přijde žena, přinese automaticky jiný styl politiky. To ale s genderem nesouvisí,“ odpovídá ředitelka Fóra 50 % Veronika Šprincová. Reaguje i Kateřina Valachová: „Byla tady popsána dokonalá žena, nebo spíše bytost, jako kandidátka na prezidentku. Můžu k tomu jen říct, že ač jsme v naší historii měli i velmi dobré prezidenty, žádný z nich nebyl dokonalý.“