Kontroverzní Istanbulská úmluva: Co na ni říkají politické strany a zájmové skupiny v ČR?

Placeholder

Kontroverzní Istanbulská úmluva: Co na ni říkají politické strany a zájmové skupiny v ČR?

6. 5. 2021

Ne mnoho mezinárodních úmluv v České republice vzbudilo tak velké pozdvižení jako otázka ratifikace Istanbulské úmluvy. Dokument, který se zabývá prevencí a potíráním násilí vůči ženám a pomocí obětem domácího násilí, podepsalo Česko 2. května 2016, a to bez většího povšimnutí široké veřejnosti. Plánované předložení návrhu na ratifikaci v roce 2018 nicméně způsobilo zvýšený mediální zájem a vyvolalo vyhrocenou diskusi. 

Pro Centrum pro lidská práva napsala Martina Prejdová, 3.ledna 2021

V tomto článku se blíže podíváme na postoje a debatu českých politických stran a zájmových skupin probíhající mezi roky 2016 a 2019. Na základě obsahové analýzy článků z databáze Anopress, ve kterých se zkoumané skupiny k tématu vyjadřovaly, je možné říci, že během debaty došlo k vytvoření dvou hlavních názorových koalic.

V rámci koalice pro ratifikaci Úmluvy vystupovala nejčastěji menší část ANO, větší část ČSSD a KSČM. Z dalších stran se jednalo také o Piráty, STAN, část TOP 09 a Stranu zelených. Ze zájmových skupin se pro ratifikaci vyslovily především ženské organizace (Česká ženská lobby, Rosa, proFem, Komise žen ÚV KSČM) a menší část římskokatolické církve, přičemž českobratrská církev evangelická se rovněž postavila na stranu příznivců. 

Koalice pro ratifikaci se nejčastěji vyjadřovala k tématu ochrany a prevence v otázce násilí vůči ženám a domácího násilí. Příznivci ratifikace Istanbulské úmluvy zdůrazňovali, že i přes dostatečnou tuzemskou legislativu zůstává domácí násilí a násilí na ženách stále rozšířené. V tomto smyslu často zazníval argument, že „v České republice k domácímu násilí dochází až v šesti tisících případů ročně.“ Podle koalice pro ratifikaci je však „úspěšně odsouzeno jen velmi malé procento případů znásilnění“ a navíc ve společnosti převládá přesvědčení, že si „ženy za útoky mohou samy.“

Díky Istanbulské úmluvě by podle jejích zastánců došlo k odsouzení většího počtu násilníků, lepšímu vzdělávání osob, které s oběťmi pracují, posílení podpůrných služeb a ke zvýšení počtu míst ve specializovaných azylových domech. Příznivci Úmluvy rovněž zdůrazňovali, že „všechna opatření by se měla vztahovat i na další oběti včetně mužů, seniorů a seniorek.“ Mezi další, nicméně ne tak časté argumenty, patří tvrzení týkající se potřeby zařadit se ratifikací k civilizované části světa a také finanční nákladnost násilí na ženách, na které „Evropská unie vynaloží celkově asi 228 miliard eur ročně.“ 

Kdo jsou a co si myslí odpůrci Istanbulské úmluvy?

Uvnitř koalice proti ratifikaci Istanbulské úmluvy pak nejaktivněji vystupovaly části ANO, KDU-ČSL a SPD jako celek. Z dalších stran se ke koalici odpůrců připojily části ČSSD, ODS a TOP 09. Ze zájmových skupin se v debatě nejvýrazněji angažovala římskokatolická církev. Mimo ni se na straně odpůrců angažovala rovněž církev řeckokatolická, církev bratrská, Levicový klub žen a dvě organizace zabývající se rodinnou politikou (Tradiční rodina a Aliance pro rodinu). 

Na rozdíl od koalice předchozí, která se nejčastěji zabývala tématem, které přímo s Úmluvou souvisí, a to domácím násilím a násilím na ženách, se koalice proti ratifikaci nejčastěji vyjadřovala k tématu společenských tradic a genderu.  V tomto smyslu bylo na Istanbulskou úmluvu pohlíženo jako na dokument, který by v ČR zavedl genderovou indoktrinaci společnosti a smazal přirozené rozdíly mezi ženami a muži.

Jako téma rezonovala rovněž suverenita – někteří odpůrci Úmluvy se obávali, že by dokument mohl fungovat jako trojský kůň, jehož prostřednictvím se vnější svět snaží zasáhnout do nezávislého fungování českého státu.

Až na třetím místě se diskutovala témata ochrany a prevence, přičemž odpůrci Úmluvy prohlašovali, že ratifikace dokumentu je z důvodu dostatečné legislativy pokrývající tuto problematiku nepotřebná. Již méně se mluvilo o diskriminaci, kdy podle některých dokument zvýhodňuje ženy či jiné menšiny na úkor mužů. V neposlední řadě zaznívaly obavy z rozvolnění azylového systému či ze střetu s islámem.

Ačkoliv se někteří členové této koalice snažili debatovat o problematice konstruktivně, velmi často docházelo i k použití emotivních argumentů, které byly místy formulovány tak, aby v lidech vzbudily strach či zděšení z nově objevené pravdy.  Istanbulská úmluva tak byla označována za „loupež dětí za bílého dne“ či dokument, který „převzal ideologii marxismu a nacismu,“ a navrhuje zákony, které jsou „ze své podstaty nedemokratické a diktátorské.“ Podle některých by po ratifikaci rovněž mohlo dojít k situaci, kdy by si „čtrnáctiletá slečna mohla rozhodnout, že od zítřka bude růžovým jednorožcem, když se tak zrovna cítí.“

Tato a další tvrzení byla nicméně vyvrácená posudkem Benátské komise, podle nějž použití slova gender (tj. sociální očekávání, která jsou spojena s určitým pohlavím) v Úmluvě neznamená, že státy musí udělit speciální právní status příslušníkům LGBT+ komunity. 

Ženy ratifikaci podporují, muži příliš ne

Analýza dále ukázala, že ženy byly napříč politickými stranami a zájmovými skupinami více pro ratifikaci Úmluvy než muži – plných 68 % žen ve vzorku ratifikaci podporovalo. Muži na druhou stranu byli pro ratifikaci pouze z 28 %. Navzdory tomu, že politicky a sociálně aktivní ženy výraznou většinou podporují ratifikaci Úmluvy, která se týká převážně právě žen, dokument zůstává v Česku i po více než čtyřech letech od podpisu neratifikován.