S politoložkou z Fóra 50 % o normalizační rétorice prezidenta, živořících samoživitelkách, zásluhách ministra Dienstbiera a absenci demokracie v Rusku

S politoložkou z Fóra 50 % o normalizační rétorice prezidenta, živořících samoživitelkách, zásluhách ministra Dienstbiera a absenci demokracie v Rusku

24. 12. 2014

V čem někteří zneužívají současného strachu lidí. Jaký dluh má republika k obětem násilí na ženách. Co je děsivé na ČSSD a může to mít dopad na budoucnost nebo proč by měl stát koupit o pandur míň, aby tím pomohl živořícím dětem. To je jen několik témat, která v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz na přelomu roku rozebírá Jana Smiggels Kavková, politoložka a ředitelka obecně prospěšné společnosti Fórum 50 %. Vyjadřuje se i k činnosti kapely Pussy Riot a vyhodnocuje rétoriku současného a bývalého prezidenta.

Jak byste celkově vyhodnotila letošní rok v ČR? Byla politická situace lepší, nebo horší než jindy?

Vnímám, že v letošním roce jakýsi posun byl znát: Vzhledem k tomu, že máme novou vládu, která klade větší důraz na sociální témata nebo témata, která souvisí s rovnoprávností žen a mužů. Ale připadá mi, že po tom roce je ještě málo konkrétních, hmatatelných věcí, takže většina slibů zůstává stále jen sliby, spíš na papíře. Nic moc konkrétního se toho za rok ještě nestihlo. Ale oproti předchozím konzervativním vládám vnímám posun. V tom se politická situace změnila.

Mohla byste upřesnit, uvést nějaké příklady toho, co se podle vás podařilo, a co tedy naopak zůstalo zatím jen na tom papíře?

Pokud bych to vztáhla k oblasti, kterou se zabývám nejvíce, tedy rovnost žen a mužů, tak vláda má v programovém prohlášení mimo jiné uvedeno, že bude podporovat vyšší zastoupení žen v rozhodovacích pozicích. Když se podíváme, co vláda schválila či neschválila, podařila se úžasná věc – vláda přijala novou strategii pro rovnost žen a mužů na příštích pět let. Na druhou stranu někdy kolem poloviny prosince odmítla vláda změnit negativní postoj ke směrnici Evropské komise, která řeší vyvážené zastoupení žen a mužů v dozorčích radách obchodních společností. Zde se bohužel postoj nezměnil. Další věc, která se neustále odkládá, je novela volebního zákona, která by zavedla kvóty pro sestavování kandidátních listin pro krajské a parlamentní volby, a kdo ví, kdy ji bude projednávat a jak se k ní postaví. Dle toho, jak se postavila ke směrnici, začínám mít obavy, že ani tohle nemusí dopadnout dobře. To je tedy konkrétní příklad něčeho, co je sice v programovém prohlášení, ale má-li vláda přijmout patřičné kroky, které by skutečně měly nějaký dopad, tak politická vůle chybí.

Vy jste ovšem členkou Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů. Nemůžete právě díky tomu dané věci lépe prosadit?

My na těch věcech pracujeme, ale Rada vlády je pouze poradní orgán vlády. Podíleli jsme se například na zmíněné pětileté strategii. Co se týče kvótového zákona, tam já jsem navrhla usnesení, které bylo vládou přijato jednomyslně. V tom, co rada dělat může, funguje velmi dobře. Ale pokud chybí politická podpora, tak to stejně k ničemu není. Nemůžeme vládě přikazovat, co má, nebo nemá dělat. Můžeme jen radit a lobbovat.

Kvóty jsou dost kontroverzní téma, to vy sama asi víte nejlíp. Přesto zrovna v tomto roce se v některých směrech téma posunulo dál, například v rámci stranického referenda ČSSD a podobně. Asi se vám lobbing začíná dařit, ne?

Máte pravdu, že třeba ČSSD je jedna z mála stran, která podporuje jak zmíněnou směrnici, tak změnu volebního zákona. Jeho návrh je už součástí legislativního plánu vlády, to nejvíc tlačí ČSSD, která s tím přišla, jmenovitě ministr Dientsbier. Ale bohužel zbylí dva koaliční partneři vlády – KDU-ČSL a ANO – tyto snahy blokují. Je to v případě ANO smutné, když právě toto hnutí nominovalo ze svých řad eurokomisařku Věru Jourovou, která zmíněnou směrnici podporuje, dokonce to je jedna z jejích priorit v rámci její agendy eurokomisařky. Její vlastní strana ji v tomhle vlastně potopila. To je smutné a překvapuje mě to o to víc, že ANO je světlou výjimkou mezi českými politickými stranami, co se týče zastoupení žen ve vedoucích pozicích – opakovaně ve všech volbách jsou oni se zelenými jediní, kteří mají ženy opravdu na volitelných pozicích. ANO nominovalo ženu na post eurokomisařky, mají ministryni ve vládě, máme dvě primátorky, z toho historicky poprvé v Praze – opět za ANO. Proto moc nerozumím, proč potom právě tato strana odmítá přijmout opatření, která vůči ostatním stranám prosadí to, co oni sami už dělají. Možná se obávají, že by tím přišli o nějakou svou konkurenční výhodu.

Tohle jsou možná věci, které až tak do hloubky politicky mnozí voliči, obyvatelé, nevnímají. Sledují spíš dopady na své vlastní  životy, zejména jde-li například o skupiny, k nimž je menší solidarita a podobně. Mluví se o dvou milionech lidí v České republice u hranice chudoby. Jak hrozná je podle vás situace v těchto ohledech, například u samoživitelek, důchodců a podobně? Jaký vidíte výhled do budoucna?

Situace, kterou zde v tomto směru dnes máme, je důsledkem škrtů a reforem, které se zde staly v době ekonomické a finanční krize, kdy se zrušila celá řada dávek sociální podpory. Mýtus, jak skvěle se dá žít z dávek, je v tomto případě zcela mimo realitu. Máme rostoucí počet lidí, kteří žijí na hranici chudoby, což je něco, na co jsme u nás zvyklí nebyli, protože naše společnost byla vždy spíš rovnostářská. Myslím, že je na čase, aby se s tím opravdu začalo něco dělat. Já žiji v Praze, tak to i denně vidím, že přibývá lidí na ulici a tak dále – v Praze je několik tisíc lidí bez domova, už se i stává, že děti nemají na školní obědy, takže máte pravdu, že jsou určité skupiny, které jsou chudobou ohroženy více – samoživitelky i samoživitelé, byť jich je méně, neúplné rodiny. Zároveň to je skupina, která nemá žádný politický vliv, a proto se tou jejich situací dlouhodobě nikdo nechce zabývat. Hodně vítám – ale zatím je to jen na úrovni těch slibů, že v tom programovém prohlášení současné vlády je i slib zavedení systému náhradního výživného, kdy by stát platil výživné přímo matkám – případně tedy otcům, kterým jejich partner neplatí, a tu dlužnou částku už si vlastně stát vymáhá přímo od neplatiče. Je to návrh, který už byl v minulosti předkládán, ale neprošel. Doufám, že teď přišel čas, kdy ten zákon bude předložen a schválen.

Tohle jsou zrovna, řekněme, „životně důležité“ věci, týkající se navíc dětí. Nemyslíte si, že to oproti jiným záležitostem, které se dostanou na stůl dvakrát během roku, například zákon o regulaci prostituce či podobně, trvá nějak dlouho, přitom to řešení není nijak složité? O čem to vypovídá?

To samozřejmě svědčí o politických prioritách. Já vždycky říkám: Když se na to podíváte z hlediska financí, tak by stačilo koupit o jeden pandur míň nebo je nekoupit vůbec, a měli bychom dost peněz na tyto věci, které jsou velmi důležité a změnily by naprosto zásadním způsobem život lidem, kterých se týkají. Bohužel nejsou silnou lobbistickou skupinou, která by si svoje zájmy dokázala prosadit. Srovnáme-li to například se zákonem o regulaci prostituce, který jste zmínila, tak tam tím hybatelem a předkladatelem byl Magistrát hlavního města Prahy, což je samozřejmě silný politický aktér. Byť jej vláda smetla ze stolu, nakonec se začal projednávat ve sněmovně a teď by měl jít do druhého čtení.

Nepřipadáte mi jako feministka v tom pejorativním významu slova. Zajímalo by mne, zda jste schopná říci, že skutečně některé problémy existují, ale mohly by se do budoucna vyřešit, kdyby se k řešení pustily ženy? Například nedostatek míst v mateřských školách, porodnice odmítající přijmout rodičku, zmíněné strádání dětí kvůli neplacení alimentů a podobně...

Nemyslím, že by to vyřešilo všechny problémy, ale určitě jsem přesvědčená o tom – a potvrzují to i zkušenosti a studie ze zemí, kde se zastoupení žen v politice výrazně zvýšilo, že by se jednak změnil styl politiky, protože ta dynamika je jiná, když máte skoro čistě mužské prostředí, nebo když tam máte větší rovnováhu. To platí mimochodem i na druhou stranu – například feminizace našeho školství je také negativní jev a bylo by dobře, kdyby v něm působilo více mužů. Druhá věc je tedy samotný obsah politiky – s vyšším zastoupením žen by se změnil i on. Určitá témata, která teď úplně na agendě nejsou, by se začala řešit, nebo by ženy měly na stejné věci odlišný pohled. Souvisí to s tím, že ženy mají odlišné životní zkušenosti než muži a v současné době ty jejich zkušenosti v politice chybí. Není to tedy tím, že by třeba muži záměrně tyto věci nechtěli řešit, ale prostě to nezažili, tak je ani nenapadne, že by se s tím něco mělo dělat. Proto je cenné, aby ženy v politice byly a byly tak v politice zastoupeny životní zkušenosti mužů i žen.

Kdo je podle vás politickým vítězem a politickým lůzrem roku? Kdo nejvíc získal, kdo nejvíc ztratil?

Já bych to spíše vztáhla na jednotlivé strany než konkrétní politiky a političky. Tím jednoznačným vítězem současného roku je hnutí ANO, které sklízí jeden volební úspěch za druhým. I co se týče preferencí, stále jsou mírně před sociálními demokraty. Naopak stranou, která se pomalu ztrácí z politického dění, je ODS. Přitom bývala tou největší politickou stranou, osobně příliš nevidím, že by se jim dařilo se vyhrabat z toho, kde jsou. Za poslední rok oni jsou těmi lůzry.

Co považujete za nejdůležitější politický počin roku?

Na to se mi těžko hledá odpověď. Pro mě docela důležité bylo – ale není to počin – připomenutí 25 let od sametové revoluce. Byl to pro mne důležitý milník a bylo zajímavé sledovat vše, co se kolem toho dělo ve vztahu k panu prezidentovi.

Který nejskandálnější a nejvtipnější politický výrok roku si vybavíte? Je to třeba některý z výroků právě pana prezidenta?

Určitě. Bohužel Miloš Zeman pokračuje v té tradici nastolené už jeho předchůdcem Václavem Klausem, kdy jeho výroky způsobují, že jsme světu tak nějak pro smích. V případě současného prezidenta to jde ovšem ještě dál, kdy ty výroky i chování jsou podle mého názoru naprosto nevhodné. Také to velmi polarizuje společnost. Já vnímám, že by prezident naopak měl společnost nějakým způsobem sjednocovat. Já tedy se současným prezidentem mám velký problém a pouze je smutné, že to nejsou náhody či nehody – on cíleně provokuje a dráždí. Není to o tom, že by se neovládl. On to tak plánoval a chtěl.

Jeden ten výrok se týkal kapely Pussy Riot, která také provokuje a dráždí, použiji-li vaše slova. Jak vy vnímáte tuto skupinu žen?

Já Pussy Riot podporuji. V době, kdy ještě byly dívky ve vězení, jsme pořádali několik protestů či happeningů na jejich podporu před ruskou ambasádou. Neuvěřitelně obdivuji jejich odvahu, protože je něco úplně jiného protestovat proti politickému systému tady u nás, a v Rusku. Prokázaly neuvěřitelnou odvahu a ze svých názorů neslevily ani v sibiřském vězení. Naprosto mě tedy naštval Zemanův názor, který pro mě zaváněl trochu normalizační rétorikou. V tom rádiu to znělo úplně stejně, jako když si člověk vzpomene na ten étos, jaký tu býval v době normalizace vůči lidem například z undergroundu a tak dále. Samozřejmě že ke svobodě společnosti patří to, že jsou lidé, kteří svými názory provokují. Patří to k tomu, když máme demokracii. Ale v Rusku demokracie není.

To, co se děje mezi Ruskem a Ukrajinou, jistě patří k věcem, které současný rok ovlivnily nejvíce. Čím je pro vás svět jiný než na začátku roku? Čeho bychom se v souvislosti s tím měli bát, respektive na co se připravit do budoucna?

Je pravda, že co se týče zahraniční politiky, tak události na Ukrajině a celkově krize vztahů s Ruskem, to je dost velké téma. Konflikt, který není už tak daleko od našich hranic. Na druhou stranu mi připadá, že strašení – třeba i ve vztahu k situaci na Blízkém východě, Islámský stát a tak dále – je hodně přehnané. Reálné obavy o svoji bezpečnost mít nemusíme, ale spousta lidí to zneužívá pro vytváření nějakých xenofobních, nesnášenlivých nálad, kupříkladu trend rostoucího odporu vůči islámu jako takovému. To vnímám velmi negativně. Řešíme něco, co tu ještě nemáme, s čím nemáme zkušenosti, ale už nám to vadí. Strach, který je cíleně vyvoláván, právě k tomu vede, aniž bychom k tomu tady v Čechách měli důvod.

Myslíte si, že se s tím strachem v příštím období vyrovnáme? Že se to uklidní? Měli jsme tu už roky, kdy byla ekonomická krize, nebo rok 2012, kdy se hovořilo o apokalypse… Bude tentokrát ten strach gradovat, nebo se opět náš svět vrátí „do zajetých kolejí“?

Těžko předvídat. Já si myslím, že se neděje nic tak zásadního. Konflikty jako ten na Blízkém východě jsou bezpečnostní hrozby, které tu vždy byly. Spíš s nimi prostě umně pracují populističtí politici a jde o to, jak hodně lidí jim skočí na lep a nechají si ten strach vnést do svého myšlení. Na podobnou rétoriku tu sázel například Tomio Okamura a Úsvit, teď ji přebírá v něčem ODS. I v ČSSD jsou politici, kteří mají tendenci k podobným výrokům sahat, koneckonců v Duchcově se místní organizace ČSSD spojila s Dělnickou stranou sociální spravedlnosti. To je děsivé. Doufám, že si většina lidí zachová zdravý rozum a nenechá se zblbnout.

Napadne vás nějaká pozitivní věc, která se podle vás určitě v roce 2015 stane, nebo kterou očekáváte?

Já doufám v to, že Česká republika podepíše některé mezinárodní smlouvy, u kterých se v minulosti k podpisu neměla, například Istanbulská konvence, která řeší ochranu obětí násilí na ženách. To je takový jeden dluh, který máme. Pak už je téměř hotová koncepce zákona o sociálním bydlení, což je rovněž velký rest, který jsme měli.