Stála jsem na zastávce tramvaje a dala jsem se do řeči s šedesátiletou ženou. Měla jsem dítě v šátku a dvě další pobíhaly kolem mě. Hovor se velmi rychle od péče o malé děti dostal k porodům. Žena se zajímala o to, jaké byly mé porody, jak jsem prožívala tento jedinečný okamžik svého života. Vyprávěla jsem jí o tom posledním, bála jsem se, že pokud zabřednu do velkých detailů a začnu vzpomínat na všechno, co se váže k mým porodním zážitkům, rozpláču se.

Pak začala vyprávět ta žena. Mluvila o tom, jak jí lékaři lehali během porodu na břicho, jak se její dítě „přidusilo“ a jak k němu pak nesměla ani chodit, nemohla je vůbec vidět. Při vzpomínce na úzkost, kterou tehdy zažívala se rozplakala ona. Nakonec jsme brečely obě. Jak silné je trauma, které neodezní ani za čtyřicet let?

Celý článek naleznete zde…