Gender je všude a queer je móda? Jak se z debaty o pomoci obětem stala bitva o záchranu civilizace

Irena Buršová

Muži už nebudou muži, ženy už nebudou ženy a děti se budou ve školce rozhodovat, jestli jsou kluk, nebo holčička. Podobné bludy šíří o Istanbulské úmluvě její odpůrci. Je to prý ideologický dokument a obětem domácího a sexualizovaného násilí nijak nepomůže. Odborníci a odbornice říkají opak a žádají politiky o ratifikaci úmluvy už sedm let. Proč to tak trvá? Proč o ní mají někteří lidé tak zvrácené představy? A hlavně – co s tím?

Istanbulská úmluva. Víte, co to je? Co to opravdu reálně je? Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Na běžné poměry krátký, osmadvacetistránkový dokument. Druh mezinárodní úmluvy, jakých už Česká republika podepsala desítky nebo stovky. A to aniž by to vyvolalo pozornost mimo úzkou skupinu zasvěcených lidí a aniž by to mělo dopad na někoho jiného než dotčené cílové skupiny. V tomto případě jde o oběti domácího násilí a sexualizovaného násilí a odborníky a odbornice, kteří pracují s přeživšími či v oblasti prevence, která je prospěšná celé společnosti. Negativně se úmluva nikoho nedotkne a nikoho neomezí.

Symbolicky se jedná o přihlášení se k určité sadě hodnot. V tomto případě odsouzení domácího násilí a násilí na ženách a závazek s nimi bojovat. Komu může něco takového vadit? 

Prakticky pak Úmluva vyzývá, radí a doporučuje. To je takový běžný jazyk mezinárodních úmluv. Stát se zaváže k jejímu dodržování a k naplňování rad a doporučení, v posledku nás ale nikdo k ničemu nemůže nutit. Všechno je to na dobré slovo a jde o mezinárodní reputaci – mezi moderními státy 21. století nechcete být za toho, kdo s domácím násilím nebojuje.

Co konkrétního Istanbulská úmluva navrhuje?

• Vzdělávání a programy pro odborníky. Např. aby soudci nebo policisté věděli, jak k oběti přistupovat s respektem.
• Adekvátní a spravedlivé potrestání pachatelů a pachatelek. Ne vždy se tak děje. Zhruba polovina pachatelů znásilnění dostane podmíněný trest.
• Navýšení míst ve specializovaných azylových domech, aby byla obětem zajištěná dostupná pomoc a pocit bezpečí. V Česku je nyní jenom 90 lůžek pro oběti a ohrožené děti v bezpečných a specializovaných domech a jsou dostupné pouze ve dvou městech. Dle doporučení by ČR měla mít 1000 rodinných míst po celé republice.
• Dostupnější pomoc i pro násilné osoby, aby dokázaly změnit své vzorce agresivního chování. Jde o formu prevence násilí.
• Nepřetržitý provoz bezplatné linky pro oběti. Aby se měly na koho obrátit, když to potřebují.

Zdroj: Česká ženská lobby, hlasprotinasili.cz

Hrůzostrašné slovo gender. Konec civilizace!

Říkáte si, kde je tedy problém? Že tohle všechno zní dost důležitě, smysluplně, hodnotně, a zároveň, pokud se někoho domácí násilí netýká, vůbec ho přijetí Úmluvy neovlivní? Tak to máte pravdu. Jenže… jenže tu máme nemalou skupinu politiků a političek, kteří si svou kariéru stavějí na mobilizaci svých voličů skrze dezinformace a vyvolávání strachu z neexistujících bubáků. A protože strach je základní lidská emoce, která ovlivňuje značnou část našeho prožívání, výborně jim to funguje.

Co je tady ten bubák? Vy už to víte. Úmluva si dovoluje obsahovat to zpropadené slovíčko gender. Některé jen dráždí, jiní ho rovnou považují za počátek konce naší civilizace: „Muži prohlašující se za ženy budou na dámských záchodcích znásilňovat opravdové ženy. Děti si budou moci už ve školce rozmyslet, že nejsou kluk, ale holčička, a my jim dovolíme ušmiknout si penis. A kdo nebude souhlasit, toho gestapo odveze do gulagu.“ Ano, karikuji a trošku přeháním, ale vlastně ne tak moc: s každým z těchto bludů jsem se už někdy reálně setkala.

Co je gender doopravdy? Nijak dramatická ani převratná myšlenka, že muže a ženy neodlišujeme jen čistě podle jejich reprodukčních orgánů, ale také podle chování a rolí, které jim přisuzujeme a které od nich většinově stále očekáváme – kluci jsou na matiku, holky na panenky, chlapi objektivně rozhodují, ženy emotivně pečují. Jakémukoliv zpochybnění těchto vzorců začali zastánci „tradičních hodnot“ říkat „genderová ideologie“ a opravdu z ní udělali strašáka obludných rozměrů. Ženy se ohrazují proti plácání po zadku a sexistickým vtipům. Muži chodí na rodičovskou. Duha na každém rohu a každé dítě, které ji zahlédne, je indoktrinováno a zfleku se rozhodne, že bude gay nebo lesba.

To už ani nejde brát vážně, jen s obrovskou hořkostí

Istanbulská úmluva existuje od roku 2011 a za těch 12 let se nijak nezměnila. Nemá nic společného s pocitem některých lidí, že gender je teď všude a být queer je móda, epidemie a rostoucí hrozba. Úmluva už byla přijata ve více než třiceti evropských státech. V žádném z nich k rozpadu společnosti nedošlo. Česká republika ji podepsala roku 2016, ale zatím stále neratifikovala, to znamená, že nedošlo k jejímu finálnímu schválení parlamentem, proto u nás Úmluva není v platnosti.

My se tu prostě už sedm let bavíme pořád dokola o jednom krátkém dokumentu, který ve skutečnosti neobsahuje nic hrozivého. Místo toho, abychom ho už dávno podškrábli, dodali další podporu obětem i odborníkům a odbornicím a lidem v pomáhajících profesích, a jinak si šli dál svými životy beze změny, udělali tady někteří hlasití jedinci z tohoto kousku papíru symbol počínajícího zániku naší civilizace. Tihle lidé si postupně vymysleli, poslali do světa a opakují několik bludů a mýtů, na které bohužel jiní lidé slyší. Právě proto, že tyto dezinfo narativy cílí na jejich strach.

Ve světě se teď děje množství převratných změn, na člověka vyskakuje tolik novot, jistoty a tradice se skutečně ztrácejí. Z toho může být někdy úzko každému z nás. Přihoďte do toho něco o tom, že teď tu máme 54 pohlaví. Že muži mohou plakat a ženy nechtít děti. Že si kluci mohou lakovat nehty a holky být prezidentkami. A najednou se z jednoduchého závazku potírat domácí násilí a násilí na ženách stane symbol zdegenerovaného Západu, totality a ideologie, která si jde pro naše děti.

Co s tím? Boj s dezinfo je skoro nemožný

Takhle někteří lidé skutečně smýšlejí, takhle někteří politici a političky komunikují Istanbulskou úmluvu občanům. Jak na tohle všechno chcete reagovat? Asi vás napadne: slušnou diskusí, kde budeme lidem ukazovat fakta a vysvětlovat, proč jsou tyhle hoaxy lži. Bohužel, takhle jednoduše to nefunguje. Nefungují tak lidé, kteří ty hoaxy vysílají, ani ti, kteří je přijímají. Fakta je nezajímají. Oni mají svoje emoce založené na bludech a mýtech a těch se odmítají vzdát, i když jim budete fakty mávat přímo před očima. Nechci na racionální diskusi rezignovat. Koneckonců tento text je prošpikovaný odkazy na původní dokumenty i analýzy založené na faktech. Jen říkám, že racionální diskuse má svoje limity a s některými lidmi je téměř nemožná.

Ráda bych skončila nějak optimisticky. Bohužel se tak při pohledu na složení našeho parlamentu necítím – když vidím, jak se diskutovalo a hlasovalo o manželství pro všechny nebo jaké signály vysílají k Istanbulské úmluvě. Naděje ale existuje. Myslím si, že Istanbulská úmluva i manželství pro všechny nakonec přijaty budou. Podle mě je to nevyhnutelné. Otázka je, jak dlouho to ještě bude trvat. Kolik let budou ještě oběti domácího a sexualizovaného násilí čekat na účinnější pomoc a kolik jednoduše vyvratitelných bludů budeme ještě muset poslouchat?

Chcete pomoci?

Podpořte Hlas proti násilí, koalici známých organizací, která se zasazuje za pomoc obětem násilí a ratifikaci Istanbulské úmluvy. Můžete podepsat petici nebo napsat svému politikovi či političce přes připravený formulář. Má to smysl. Kromě zarytých odpůrců Istanbulské úmluvy totiž existuje nemalý počet poslanců a poslankyň, kterým je Úmluva spíš tak nějak jedno a hlasují proti jen kvůli letmé emoci či informaci. Pokud jim budou voliči a voličky opakovat, že jsou pro a že je to pro ně důležité, je větší šance, že nakonec změní názor. A místo trefování se do slaměných panáků se budou moci věnovat nějaké užitečnější práci.